Jaroslav Hašek: Černová

Jaroslav Hašek: Černová

Známy český spisovateľ Jaroslav Hašek napísal v roku 1908 úvodník pre Ženský obzor o Černovej.

Před několika týdny se lidé ve střední Evropě velmi nudili. Nebylo tak dalece nic interesantního na obzoru. Až tu jednoho dne byla Evropa pobouřena. Ve středu té nudící se Evropy četnictvo jistého státu postřílelo několik tuctů příslušníků onoho státu. Zastřelení mluvili jinou řečí než četníci, kteří do nich stříleli. A ještě o jeden důvod víc. Zastřelení si nepřáli, aby byl jejich nový kostel vysvěcen. Ne že by nevěřili v Pána Boha. Naopak, vždyť si vystavěli kostel, ale přišli jim ho vysvětit maďarští kněží. Hnutí katolicko-národní za střelby z manlicherovek. Černová!
 
„Ubozí Slováci,“ říkalo se po kavárnách i hospodách.
 
„Ubozí dráteníčkové!“ Se sympatií hledělo obecenstvo na malé tuláčky, v jejichž vlasti tam pod Tatrami byla spáchána mnohonásobná vražda.
 
Ubohý národ! Dříve jsme se pravda o ten národ mnoho nestarali, tu a tam si po hospodách zapěli slovenské písně, na šibřinkách vykračovali si v jejich krojích, zatančili jejich tance, zavýskli jak hoši tam v těch vesnicích za zvuku „cikánské hudby“. Dámy také toužily po slovenských výšivkách. Ve školách připočítávali Slováky k Čechům. Jest to dobré, když je národa najednou o tři milióny víc. Pak trochu beletrie se syžety ze Slovenska, něco turistických črt, aby se vidělo, jaká to krásná země, a to by byl tak konec toho starého zájmu o Slovensko a o Slováky. Nu a ještě liptavský sýr, brynza a oščipky. Kousek Slovenska v lahůdkářských krámech. A Lehárova opereta Dráteníček. Na sjezdech žurnalistů slovenský básník Hurban Vajanský, takto rusofil. To bylo to celé Slovensko, které jsme znali.
 
Pak jeden mladý český literát padl pod Tatrami do pastě na medvěda.
 
„Jaká to divoká země,“ říkali čtenáři, „divukrásné Slovensko!“
 
Při všech těch projevech se stávalo, že Československá jednota, spolek mající za účel podporovat studující Slováky v Praze, bídně živořil. Ale to nám nevadilo, že jsme na druhé straně říkali:
 
„Slovákům je třeba inteligence.“
 
Slovenští inteligenti v Praze při této morální podpoře málem zmírali hlady.
 
Pak přišel norský básník a zastal se otevřeným listem Slováků proti potomkům Kumánů a Hunů.
 
Všeobecná radost v Čechách. Oči svítily radostí. „Ten ukázal Maďarům! Básník z Norska! Považte si, až z Norska.“
 
V tom „až“ leží celá tragika našich sympatií ke kmenu nám tolik blízkému. Projev Bjornsonův stál za telegram, kterým studentstvo vyslovilo své sympatie norskému zastánci našich bratří.
 
Tím telegramem Slováci aspoň opět uvěří, že Češi to myslí s nimi upřímně.
 
Slováci totiž přestávali po mnohém zklamání věřit v bratrskou lásku.
 
Jeden náš poslanec jezdil dokonce do Pešti na konference s jejich utlačovateli, a to je přece trochu divný projev bratrské lásky.
 
A konečně jsme dospěli tak daleko, že čtouce noviny divili jsme se, že už dlouho Maďaři nezavřeli žádného slovenského vlastence.
 
Konečně přišla Černová! Na dva roky odsouzený farář Andrej Hlinsa uspořádal u nás přednáškové turné. V jeho rodišti stala se mnohonásobná vražda. Mluvil věcně o utrpení Slováků. Pro většinu z nás byly to neznámé věci. Vypráhli jsme koně z kočáru a za nadšeného zpěvu písní a provolávání slávy Slovákům odvezli jej do jeho hotelu.
 
Co všechno neudělala Černová. Připadá mi, že nejsme už tím holubičím národem, že nás pohne jenom prolitá krev. Stříkla také na nás. Padly tam i ženy.
 
*
 
Slovenská žena! Část z historie utrpení ubohého národa. Až do té vraždy mnoho jsme o slovenské ženě nevěděli. Lidé, kteří se vrátili z cest po Slovensku, vykládali, že jsou Slovenky hezké. S konstatováním jejich krásy končily naše sympatie.
 
Ovšem ještě výšivky. Když někdo přišel se zprávou, jak slovenská žena bídně živoří, mávlo se rukou. Nu, snad to není tak zlé. Morální bída! Kdo se tak opovážil psát o slovenských ženách! Byly by to trpké kapitoly. Až teď. I ženy padly v Černové!
 
Slovenská žena. Jak žije?
 
Jednou přišel jsem do Oravské stolice a viděl typ slovenské ženy. Upracované ruce a v očích výraz beznadějnosti. Těžce se na horských lánech robotí. A přes zimu tu bereš na dluh u žida a na jaře u žida odpracuješ. Děláš mu oráče, a když čas zbyde, teprve zoráš chudé políčko. Ta žena kráčela za pluhem, shrbená a smutná. A zazpívala si v brázdách tesknou píseň. Co jí dal život? Bídu a zármutek. Muže nemá doma. Šel na práci do světa. Až se vrátí, zaplatí židovi a půjde zas. A jednou nepřijde. Pak zbyde jen sklenička kořalky. Člověk rád se opojí, aby zapomněl, a také dobře dělá pomodlit se a pak teprv pít. Žida neproklíná, odpouští mu. Jinak nejde. Má chlapce desetiročního. Do školy chodí a umí maďarsky. Zazpívá už „Isten almég a Magyár (Bože, chraň Maďara)“. Statný hoch a bude z něho jednou dobrý Maďar. A když Maďar, tak pán. Odejde do Dolní země a nebude znát svou matku. Bůh mu odpusť. Bude mu lépe. A dál kráčí shrbená žena za pluhem a přemýšlí, dumá, až jí slza vstoupí do očí. To jsou slzy slovenské ženy. Je v nich zoufalství, beznadějnost.
 
A od hor odrazil se nový zpěv. Šly děvušky z panského pole. Robotí na statku stoličného župana. Za patnáct krejcarů denně a trochu kořalky. Šafář je okrádá a leje jim do kořalky vodu. Jedna z nich složila píseň na zlodějského šafáře. Je veselá. Zítra odejde dolů mezi Maďary do města do služby. Naverboval ji roztomilý pán, co shání služky, rozdává křížky, modlitební knížky a růžence. Číst neumí a vzala si jako závdavek růženec. Zítra opustí hory, a možná že se již nevrátí.
 
„Abys se s hanbou nevrátila,“ říkají staří, „víš, jako Žofka, odvezli ji někam do míst hanby. Nu, buď s pánembohem.“ A starý otec na cestu jí křížek udělá. Třeba jít peněz vydělávat, nu, a aby dovolil dceři službu nastoupit, dal mu pán pět zlatníků. Malé jmění pro Oravu.
 
Kuplíři projíždějí Oravu, Trenčínem, Nitrou, Turcem, Spiší, Houtem a Gemerem, verbují děvčata a obchody se jim dobře daří. A když se děvčata vrátí, tu přinášejí s sebou nemoci.
 
Trpce se čte statistika chorob. A uherská vláda mlčí. Jedná se o Slováky. Zatímco ze všech sil brání odjíždění maďarských děvčat do ciziny, tu na druhé straně úplnou netečností v severních stolicích podporuje kuplířství.
 
Doktor Blaho poukázal na to jednou ve sněmovně. Odpověď byla jednoduchá. Nikde v Evropě není o ženy právnicky tak dobře postaráno, jako v Uhrách.
 
„Nikde nepožívají v Evropě národové takové volnosti, jako v Uhrách,“ řekl v uherské sněmovně ministr spravedlnosti po událostech v Černové.
 
A četníci toho rytířského národa stříleli v Černové po slovenských ženách ve středu Evropy a v dvacátém století.
 
Prevzaté zo stránky svejkmuseum.cz.
 
Pôvodne vyšlo v Ženskom obzore, č. 2, v roku 1908.
 
Foto: Wikipedia