Marek Šmíd: Pro českou veřejnost je Hlinka buď neznámou, nebo převážně negativní osobou

Marek Šmíd: Pro českou veřejnost je Hlinka buď neznámou, nebo převážně negativní osobou

"Studium A. Hlinky je v českém prostředí ještě v plenkách a čeká nás pořádný kus práce," myslí si doc. PhDr. Marek Šmíd, Ph.D. z Historického ústavu Filozofickej fakulty Jihočeské univerzity.

Počas tragédie v Černovej 27. 10. 1907 bol Hlinka na prednáškovom turné na Morave. Ako vtedajšia česká verejnosť vnímala samotného Hlinku a vôbec zápas samostatných národov o občianske práva počas Rakúsko-Uhorska?

Zní to možná paradoxně, ale byly to především události v Černové v říjnu 1907, které zajistily Slovensku v českých zemích před první světovou válkou největší pozornost a popularitu. Česká společnost zápasu samostatných národů, resp. zde Slováků, o občanská práva dobře rozuměla, měla ostatně jako jiné nesamostatné národy Rakousko-Uherska podobné cíle. Vlna českého zájmu a solidarity se Slovenskem byla po říjnu 1907 mimořádná. Tragédie v Černové se pochopitelně ocitla na předních stránkách českého tisku. Stanovisko tisku podpořili rovněž čeští poslanci říšského sněmu, nejhlasitěji z nich především T. G. Masaryk, kteří samotného A. Hlinku přijali v říšské radě ve Vídni dne 19. listopadu, kde uzavřel své přednáškové turné.

Akú rolu v danej dobe zohral Alois Kolísek?

Shodou okolností v době tragédie v Černové zorganizoval hodonínský farář a profesor náboženství na místní reálce Alois Kolísek Hlinkovo přednáškové turné v Čechách a na Moravě. Na jaře roku 1907 se oba muži osobně poznali, viděli se opět v létě téhož roku, avšak teprve tragické události na Slovensku jejich vztah prohloubily a vzájemné vazby zocelily. A. Kolísek byl o tragédii informován o něco dříve – sám pravděpodobně zpravil i A. Hlinku a změnil jeho kroky – zřejmě s ohledem na bezpečí a zdraví jeho slovenského přítele, – které chtěly směřovat do Ružomberka, a zdržel jej na Moravě.

Černová 1907 zajistila Slovensku v českých zemích největší pozornost a popularitu.

Bol pre Hlinku inšpiratívny český i moravský katolicizmus?

Nemyslím si, že by byl český katolicizmus pro A. Hlinku inspirativní. Možná jej fascinovaly některé jednotlivosti, např. aktivity katolického tábora, mnohostrannost jeho aktivit či jeho významné osobnosti, ale jako takový rozhodně vzor pro slovenské prostředí nepředstavoval.

V tomto roku si pripomíname 100. výročie vzniku Československej republiky. V čom bol význam založenia nového štátu – zvlášť po páde monarchie?

Československá republika, přes všechny své chyby, omyly a prohřešky, vytvořila cenný základ politického systému naší země. Její skutečné demokratičnosti si byli vědomi již mnozí její současní pozorovatelé – britský publicista a historik R. W. Seton-Watson považoval Československo za „nejperspektivnější a nejstabilnější demokracii ze všech státních útvarů vzešlých z katastrofy první světové války,“ stejně jako britský filozof rakouského původu Karl R. Popper, který se domníval, že „Masarykovo ČSR bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly.“ Demokratické podmínky vytvořily ideální předpoklady pro rozvoj českého a slovenského etnika v meziválečném dvacetiletí, právě díky jeho prostředí se tak Slováci dotvořili v moderní politický národ.

Ako sa zmenili pomery pre Čechov a Slovákov po 28. 10. (resp. 30. 10.) 1918? V čom bol základný prínos demokratického zriadenia?

Ve druhé polovině 30. let, kdy se mnohé evropské státy posunuly z liberálního tábora do tábora autoritativního, zůstávalo Československo jediným ostrovem demokracie ve střední a východní Evropě, což bezpochyby jeho lid kultivovalo i činilo podezřívavým vůči formám autoritativní a totalitní vlády. Sám prezident T. G. Masaryk ve 20. letech trefně konstatoval: „Potřebujeme kritiků demokracie vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.“

Mal svoj podiel na vzniku ČSR aj Andrej Hlinka?

Zcela jistě ano. Byl to právě A. Hlinka, který na tajné poradě Slovenské národní strany v Turčianském Sv. Martině dne 24. května 1918 prohlásil: „Řekněme si otevřeně, že jsme pro československou orientaci. Tisícileté manželství s Maďary se nevydařilo. Musíme se rozejít.“ A byl to A. Hlinka, který v říjnu 1918 podepsal Martinskou deklaraci a nadšeně se přihlásil k novému československému státu. Stál ostatně celou existenci první Československé republiky na pozicích autonomie, nikoliv separatizmu, kdy ostře kritizoval především ideu čechoslovakizmu. Měl pravdu v tom, že stát byl spravován centralisticky z ústředních orgánů sídlících v Praze a zemské orgány měly jen omezené pravomoci.  Třebaže byli větší účasti Slovenska na přímém řízení státu nakloněni i mnozí čeští politici, v meziválečném dvacetiletí se neprosadila.

Hlinka bol po 1918 dosť kritický voči Čechom, najmä sa obával ateizácie slovenskej spoločnosti. Boli tieto jeho „strachy“ oprávnené?

V tehdejším kontextu doby zcela jistě ano. V souvislosti s dramatickým vstupem katolické církve do nového státu, jehož veřejnost byla silně radikalizována státním převratem, hovoříme o kulturním boji, jenž se vůči katolické církvi v následujících letech rozpoutal. Tvrdé a násilné vystupování vůči katolické církvi a všemu katolickému v českých zemích, jako bylo např. stržení Mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí v listopadu 1918, kácení soch světců, obrazoborecké bouře, drancování kostelů a kaplí či odstraňování křížů ze škol a veřejných prostor, jej naplňovalo strachem před údajným pokrokářstvím, jež se plnou silou obracelo proti katolicizmu. Církev byla totiž vnímána liberálními a socialistickými proudy jako spoluviník staletého rakouského útisku. Těsně po válce ji opustilo na milión osob, z nichž část vstoupila do nově vzniklé Církve československé, část zůstala trvale bez vyznání. Proto byly Hlinkovy obavy zcela jistě na místě.

Církev byla totiž vnímána liberálními a socialistickými proudy jako spoluviník staletého rakouského útisku.

Prečo sa Hlinka usiloval o autonómiu Slovenska v rámci ČSR?

Byla to především bezprostřední zkušnost konfrontace s českým etnikem po vzniku Československa v letech 1918-1921. Poválečné strádání Slovenska, kde se plně projevovaly ekonomické těžkosti soužití s hospodářsky silnějším partnerem, přetrhané obchodní vazby s Maďarskem, pronikání českého kapitálu na Slovensko, špatná dopravní infrastruktura, vyšší daně, nižší mzdy, horší konkurenceschopnost, nedostatek zboží, pokles průmyslové výroby, vyšší nezaměstnanost či nedůsledná unifikace byly zpolitizovány – A. Hlinka je pociťoval jako diskriminaci – a tvořily živnou půdu autonomistického hnutí ve 20. letech.

Boli českí politici, ktorí dobre vychádzali s Andrejom Hlinkom? Kto boli, naopak, veľkí kritici Hlinku z radov českých poslancov či prezidentov?

Zřejmě nejostřejší bitvy svedl A. Hlinka na ideovém poli v době první Československé republiky s prezidentem T. G. Masarykem a ministrem zahraničí E. Benešem, kteří jakýkoliv útok vůči Československu považovali za útok na ně samotné. Natolik byli s jeho vznikem spjatí a s jeho osudem provázaní, že se cítili osobně urážení. Naopak jiným současníkem, kterého s A. Hlinkou spojoval politický a sociální zájem, byl český kněz, univerzitní profesor, politik a vůdce Československé strany lidové Jan Šrámek. Po počátečním sblížení obou lidových stran v Čechách a na Slovensku došlo po roce 1921 ke vzájemnému odcizení, které se nepodařilo překonat ani ve 20. letech, kdy ľudáci krátce zasedali v československé vládě, ani ve 30. letech, kdy o vstupu do ní intenzívně jednali. Většinu meziválečného období pak deník Slovák útočil na J. Šrámka a vytýkal mu, že podřizuje katolicizmus čechizmu a svou liknavostí znemožňuje obrodu katolicizmu v Čechách.

Čeští historici se vyslovují, že si A. Hlinka nevážil české vstřícnosti, jež mu byla poskytována, avšak já se spíše domnívám, že nedoceňují význam jeho osobnosti pro československé, ale zejména slovenské prostředí.

Ako je dnes vnímaný Andrej Hlinka českou verejnosťou?

Bohužel, pro českou veřejnost je dnes A. Hlinka osobou buď neznámou, nebo převážně negativní. V jedné studii jsem se kdysi věnoval reflexi Hlinkovy osobnosti a díla v českém prostředí a došel jsem k závěru, že A. Hlinku líčí česká historiografie jako zatvrzelého, neochotného, radikálního, emotivního a neústupného nacionalistického politika, který se v průběhu první Československé republiky, zejména však ve 30. letech, postupně utvrzoval v přesvědčení, že nejen manželství s Maďary, ale rovněž s Čechy se nevydařilo. Čeští historici se vyslovují, že si A. Hlinka nevážil české vstřícnosti, jež mu byla poskytována, avšak já se spíše domnívám, že nedoceňují význam jeho osobnosti pro československé, ale zejména slovenské prostředí, jeho vliv na kulturní, politický, sociální a hospodářský vývoj na Slovensku v předválečné a meziválečné době, jeho aktivit a zájmů, jeho národně-emancipační úsilí, jeho nadšenou a hlubokou náboženskou agitaci a upřímnou žitou víru.

Sú ešte možnosti ďalšieho historického výskumu Andreja Hlinku v Čechách či na Morave? Existujú ešte neprebádané témy, ktorým by bolo dobré sa venovať?

Zcela jistě ano. Kromě skutečnosti, že v českém prostředí dosud postrádáme domácí sondu do Hlinkovy duše v podobě kritické biografie, která by rovněž obsahovala psychologicko-filozofické prokreslení jeho nitra a mysli, dovedu si představit i další badatelské úkoly: otázku jeho kontaktů s českým katolickým prostředím, s českými politiky, s katolickými intelektuály atd. Studium A. Hlinky je v českém prostředí ještě v plenkách a čeká nás pořádný kus práce.